Isabelino bílé štěstí - Klíčení

Isabel byla velice unavená, slunce ji už svítilo oknem přímo do tváře, ona se však otočila a spala dál. Můžu spát, nikdo mě budit nebude. Luna jí opět ležela u nohou a také se neobtěžovala vzbudit. Ležela ještě tak hodinku a pak ji hlad donutil vyškrábat se z teplých peřin a obléknout se. Rozespale sešla dolů a Luna ji následovala trochu dotčená, že se už musí vstávat. Isabel si vzala něco málo k snídani, ale to už se tak probrala, že nedokázala zase zabrat. Šla tedy za Marií do kuchyně jako každý jiný den, aby jí pomohla. Unaveně ji pozdravila a stoupla si ke stolu, kde bylo vidět co je třeba udělat a začala krájet mrkev, loupat cibuli a neustále při tom zívala.
„Měla si ještě spát. Já bych to tu sama zvládla. Byla to dlouhá noc,“ chytla ji Marie za rameno a starostlivě k ní promlouvala. Isabel málem nevnímala a až dodatečně jí došlo o čem to mluví.
„Ne to je dobrý. Stejně jsi umyla všechno nádobí a uklidila. Přijde mi, že jsem tu pak jen pro parádu.“
„Celou noc jsi nosila na stoly. Nejsi tu zbytečná. Musím ale Rufusovi říct, aby další srazy na celou noc nepodporoval. Už jsme na to staří.“
„Ale prdlajz.“ Vypadlo z Isabel náhle. Když zachytila udivený pohled Marie, rychle se omluvila a usmála. Půl dne byla v kuchyni, aby nikdo neviděl, jak zívá, ale po obědě přišel Rufus a laškovně jí řekl: „Kdepak vězíš? Štamgasti se po tobě ptají. Někteří si myslí, že jsem tě před nimi schoval.“
Isabel naposledy zívla a šla za ním. Luna si opět lehla k pultu a pozorovala lokál. Dívka odnášela pivo k daným stolům. Téměř všichni ji zdravili, vždyť tu obsluhovala už víc než měsíc.
„Tohle je pro toho v rohu.“ Řekl nepřítomně Rufus a zabýval se natáčením dalších sklenic. Isabel nepřítomně vzala sklenici a šla ke stolu pod oknem. V půlce cesty se ale zarazila. Seděl tam on. Cizinec v černém i tentokrát vyhlížel z okna do ulice. Vypadal jako tehdy, jen mu přibyl šrám na tváři. Isabel se snažila nasadit normální lhostejný výraz a šla k němu. Položila pivo přímo před něj a on se rychle ohlédl zjevně překvapen že ji vidí. „Ahoj,“ zamumlal, ale to už se Isabel otočila a šla si po svých. Nechtěla se s ním opět dát do řeči. Později si ale opět objednal pivo a tentokrát ji zase chytil pevně za ruku a tak neměla na výběr.
„Ano?“ řekla poněkud netrpělivě.
„Odpusť. Potřeboval bych opět jednu laskavost.“ Usmál se a zamrkal. Bylo více než jasné, že chce opět doručit svou zprávu.
„Mohli by poznat, že tu nejsem. Stále ještě nesmím sama do města.“
„Zase tě doprovodím. Jsi spolehlivá a tohle je důležité.“
„To tamto bylo taky. Můžete si najmout někoho jiného ne?“
„Je podezřelé, když tam chodí pokaždé někdo jiný. Takhle to vypadá jako obyčejná návštěva.“
„Co hned odejde?“ pozvedla jedno obočí. Byla náhle jistější, věděla, že tenhle argument nemůže jen tak přejít. Nechtělo se jí riskovat a navíc se dozvěděla včera od hostů, že poslední dobou se dějí zvláštní věci. Například mizí děti a zase se objevují, nepamatují si ale kdo jsou, odkud jsou a nepoznají ani své rodiče.
„Zaplatím ti ještě víc.“
To už ji nebavilo, vyškubla se mu a hrdě řekla: „Peníze nepotřebuji, mám všechno, co chci.“
„Ty se bojíš?“ řekl trochu nevěřícně, vypadalo to že ho zklamala.
„Nechci přijít o vzpomínky.“ Odvětila stručně a jednoduše.
„Já to ale dělám v neprospěch toho, kdo tohle provádí.“ Řekl náhle a vypadalo to, že mluví pravdu. Isabel chtěla vědět víc, ale nic z něj nedostala. Tak aspoň souhlasila, že mu bude pomáhat a za každou zprávu si řekla šest zlatek.
Cizinec přicházel vždy v černém, nikdy jí neřekl své jméno, ani proč ty děti mizí. Přicházel pokaždé jindy, někdy se neukázal měsíc a někdy přišel dvakrát za týden. Jednou potřeboval zprávu odnést i jinam, ale vždy ji doprovázel tam i nazpátek. Isabel se díky těmto procházkám začala ve městě pomalu orientovat. Poznávala už i některé ulice a díky pomalé nauce čtení se orientovala i podle názvů, protože některé uličky si byly natolik podobné, že nevěděla kterou se dát. Občas se od svého průvodce odtrhla o něco dříve a šla kousek sama. Luna ji vždy hlídala, a tak si každý dal pozor. Isabel si za peníze koupila něco méně nápadného, aby v uličkách nebyla tolik vidět. Bohužel s Lunou v patách si jí stejně každý všiml. Isabelin otec stále nevěděl, kam jeho dcera mizí, přestože se vracel domů před polednem. Později mu sama namluvila, že chodí na procházky podél břehu Leony, aby si nedělal starost. Peníze ale pečlivě schovávala a vždy si říkala, že není tak zle, aby je musela utrácet.
Ve městě byla už téměř rok. Děti však stále mizely a co hůř, plno z nich se už ani neobjevilo tak, jako předtím. Poslední dobou se taky hodně lidí stěhovalo spíše z města než do města. Větší část odešla na jih. Jak se později Isabel dozvěděla, když pohlédla na mapu, kterou přinesl jeden ze štamgastů, leží tam Surda - země mimo Království, kde se prý žije daleko lépe. Od dalších cestovatelů se dozvěděla, že na severu země bylo zničeno jedno město a všichni jeho obyvatelé zabiti. Nerozuměla tomu, ale přála si vrátit se zpátky k Dračím horám.
Jednoho odpoledne opět pobíhala s pivem po lokále, když spatřila za oknem známý obličej. „Známý“cizinec na ni jen zamrkal a prošel dál. Isabel si to vyložila tak, že nemá čas, ale večer ji čeká u lavičky.
A taky že ano. Večer před západem slunce stál u rohu vedlejšího domku a čekal na ni. Přišla k němu jakoby nic.
„Taky jsi mohla přijít dřív, tahle zpráva spěchá.“ Řekl celkem neurvale. Na jeho náladovost si už zvykla. Někdy spěchal, jindy šel velice pomalu, ale nikdy to nemyslel zle.
„Tak to se mi mělo dopředu taky říci, že? Jenom jste prošel a měl byste být rád, že jsem si to nevyložila jako prostý pozdrav.“ Řekla trochu štípavým tónem. Věděla, že se odpovědi nedočká, tak se rovnou vydala směrem do středu města.
Cizinec na ni chvilku udiveně zíral a potom ji dohnal.
„Docela ses změnila, víš to?“ řekl s jistým pobavením, „Nepřevychoval jsem tě náhodou?“
„A změnila jsem se k lepšímu či horšímu?“ ignorovala jeho pichlavou poznámku a stále sledovala cestu před sebou.
„Řekl bych, že za dané situace k lepšímu. Jsi sebejistější a moudřejší. Už vážíš i každý tón v hlase.“
„Tomu se jedním slovem říká dospívání, pane.“ Zbožňovala, když mohla trochu drze odpovídat.
Usmál se nad jejím smyslem pro vyhýbavé odpovědi a dál šli opět potichu. Už byla opět tma, když dorazili do uličky s domem z cihel. Isabel vzala svitek a šla k domu. Zaklepala a otevřela jí ta samá žena s černým závojem. Řekla jí heslo a předala svitek. Chystala se odejít, když v tom se žena porozhlédla po ulici a pošeptala jí: „Ať už další neposílá. Jdou po nás.“ A zaklapla dveře. Isabel zůstala stát jako opařená. Ať už dělají cokoliv, já v tom lítám taky! Proč jsem se do toho kdy namáčela? Zpátky šla značně nervózně. Za rohem ji opět čekal, ale tentokrát měl zvednuté jedno obočí, zřejmě viděl, že se zdržela déle. Řekla mu co jí pověděla ta žena. V obličeji se mu rozprostřel výraz plný strachu a překvapení.
„Zvládneš trefit domů?“zeptal se náhle bez rozmýšlení.
Isabel vykulila oči. Ano zvládla by to, otázka je, jestli by tam došla.
„Díky moc za pomoc. Na.“ Vytáhl z kapsy váček s penězi a dal jí hned deset zlatek.
„Proč tolik?“ zeptala se udiveně.
„Poslyš, pokud nechceš riskovat život, tak mě neznáš, jasný? Nikdy jsem tě neoslovil, nikdy jsi mě neviděla.“
„Můžete mi aspoň říct, za co jsem riskovala?“
„Je lepší, když nic nevíš. Mohli by to z tebe dostat.“
Isabel však nasadila výraz, o kterém si myslela, že mu ukáže její pochybnost a tak šeptem odpověděl: „Pomáhala jsi Vardenům. Víš, kdo jsou?“
„Vzbouřenci.“ Špitla a náhle si uvědomila: „Nepřátelé krále! Jestli se o tom dozví…!“
„Nesmíš to říct. Aspoň nevíš, co to bylo za zprávy. Dělej, žes mě nikdy nepotkala, a jsi v bezpečí.“
„To dnes není nikdo.“ Řekla poněkud smutně, celá se rozklepala a doufala, že jen zimou.
„Sbohem.“ Řekl náhle a odešel nejbližší tmavou uličkou pryč. Isabel zůstala uprostřed města sama s Lunou. S vědomím, že se právě zpronevěřila svému králi a že jestli to zjistí tak ji zabijí a otce možná taky.
„Pojď Luno!“ zavelela náhle a dala se do rychlého a rázného kroku směrem k jezeru. Cestou přemýšlela, co vlastně ví o Vardenech, a s hrůzou si uvědomila, že vlastně nic, jen to, že jsou nepřátelé Království. Lidé jim přisuzovali plno špatných věcí a mezi nimi i mizení dětí. Isabel jim však nevěřila, ten cizinec přeci říkal že se tomu snaží zabránit. Už ničemu nerozuměla. Trvalo jí asi deset minut, než konečně dorazila domů. U vchodu do dvora se pozastavila a kontrolovala, jestli někdo nestojí u kašny. Nikdo. Spolu s Lunou proklouzla zahradou a otevřela potichu dveře do světnice. Byla tam tma. Možná je otec u Sandry a něco jí opravuje. Šla potichounku ke schodům, když se náhle ozvalo škrtnutí a praskání dřívka. Hups. Tatíček na mě čekal. Provinile se zastavila a otočila dívajíce se na podlahu. Luna vycítila malér a plížila se po schodech nahoru jakoby věděla, co přijde. Zrádkyně.
„Takže, kdepak si byla?“ začal otec klidně sedíc na jedné židli vedle stolu, kde poblikávala svíčka. Za ten rok mu zase přibylo o něco více šedin a vrásek. Jinak byl ale stále stejný.
„Na procházce.“ Řekla jakoby nic Isabel, trochu ale pochybovala, že jí uvěří.
„Aha. Na procházce. Já jen, že jsem se šel za tebou podívat a nikde jsem tě neviděl.“
„Museli jsme se minout.“ Isabel se snažila, aby to vypadalo, jako že se opravdu nic neděje, tohle byl poslední den, nemohlo to prasknout zrovna teď! Sundala si svršky a pověsila vedle dveří. Šla do spíže, jako by chtěla dělat večeři a přitom se sladce ptala: „Co si dáš?“
„Pravdu.“ Řekl nenuceně. Isabel náhle věděla, že prohrála. Jak mu to ale říct? Bude se zlobit.
Když ticho bylo delší než minutu opět řekl: “Já jsem tě varoval, že město je zrádné. Zkazila ses mi tu. Měli jsme zůstat v Dračích horách.“
„To už nevrátíš. Aspoň jsem se tu naučila pracovat.“ Snažila se naladit veselý tón, otec na ni však pohlédl značně rozezlen a to jí vymazalo úsměv ze rtů.
„Jenom mi prosím tě řekni, že se nikde nenabízíš.“ Vypadlo z něho náhle až přímo zoufale.
„Já? Jasně, že ne!“ Chvilku uvažovala a pak řekla: „Já ti to nemohu říct, promiň. Ale musíš mi věřit. Jenom jsem někomu pomáhala a už to nebudu dělat.“
„To mi tak málo věříš? Nikdy jsi mi nic netajila.“
„Tohle je něco jiného. Prostě ti to nemohu říct. Dala jsem slib.“
„Bez mého svolení se už odtud ani nehneš.“ Řekl najednou stejně tvrdě a paličatě jako tehdy, když na ni vyhrkl zprávu o stěhování z milovaných hor do města. Isabel souhlasila. Nechtěla, aby si otec myslel, že se zaprodávala. Tíha peněz schovaných pod polštářem ji ale mučila. Jestli je spatří, tak už mi nikdy nebude věřit. Musím je někam dobře schovat, nebo se jich zbavit.
Po velmi nepříjemné večeři odešla do svého pokoje. Dveře byly otevřené, Luna se naučila do nich silně strkat, a tak se dostat dovnitř. Ležela uprostřed pokoje, takže ji Isabel musela překročit, aby se dostala k posteli. Jakmile si sedla, Luna vstala a přešla k ní. Položila jí hlavu na kolena a smutně koukala.
„Ty si mi ale zastánce! Když jde do tuhého, tak zmizneš.“ Postěžovala si Isabel.
Luna jí dál nevinně koukala přímo do očí, jako by se chtěla usmířit. Neklidně vrtěla ocasem a čumákem postrkovala ruku položenou na noze.
„Já se nezlobím.“ Řekla smířlivě Isabel a Luna jí vděčně začala olizovat dlaň, žádajíc tím o odpuštění.
Isabel si lehla na postel a přemýšlela o svých problémech. Otce měla velmi ráda a mrzelo ji, když se na ni rozzlobil. Bude si ho muset zase usmířit. Snad se nepokusí zjistit, zda ji někdo neviděl odcházet. Spatřila ji jenom kdysi Sandra, ale naštěstí jenom odcházet. Kam šla a proč, to neví.
Dalšího rána ji vzbudila Sandra s tím, že slíbila jejímu otci, že na ni dohlédne. Nevěří mi, to je jasné. Sandra jí ale věřila, a tak se dohodly, že otci řekne, že na ni dávala celý den pozor, ale ona že opravdu neodejde. Isabel to ráda slíbila a neměla v úmyslu tuto dohodu porušit.
Tato dohoda trvala měsíce. Otec byl zase o něco příjemnější a někdy to i vypadalo, že lituje domácího vězení své dcery a tak ji sám brával na tržiště a někdy i k jezeru. Byl více doma a vypadalo to, že zapomněl na rozhovor v kuchyni.